Nikdy předtím jsem o Peiperovi neslyšel. To, co sem pověsil Jochen, na mě působí dost jednostranně. /i sám Staufenberg se zamazal, než se stal hrdinou/. Objektivnější líčení mi připadá tohle:

http://www.historylearningsite.co.uk/joachim_peiper.htm

Myslím že i Knispel by se v hrobě otáčel, kdyby viděl takovou propagaci takového zmrda jako byl Peiper

Jochen je fakt nemocnej....

Pardon, nezmizlo, ja len zle vidím. No mám už na to vek

Hmm.. tak pár predošlých príspevkov zmizlo.

To PeJu: Nebol zo Eizenstein ale slávny Ilja Ehrenburg ktorý vyzýval vojakov ČA k znásilňovaniu a vraždeniu a to takým spôsobom že ho v roku 1945 musel zaraziť sám Stalin.

Mimochodom skúste sa zamyslieť kde sú obyvatelia Východného Pruska. Pár miliónov síce stihlo ujsť na západ ale kde sú tí ostatní? Kaliningrad (Konigsberg, Královec) je dnes ruské mesto. Svedectvá o  deťoch pribitých na vráta stodôl, masové znásilňovanie 8 -10 ročných dievčatiek brutálne mučenie, vraždy boli po obsadení Pruska ČA každodenným a masovým zjavom. To ani nespomínam neskoršie deportácie na Sibír.

Podľa svedectiev účastníkov neboli najhoršie prvosledové jednotky ale druhý sled a oddiely NKVD a SMERŠ.

No a nakoniec nechcem sa v žiadnom prípade zastávať Nemcov, boli to tiež pekné svine, ale také zhovadilosti ako od Sovietov nevidela Európa od dôb Tatarov.

To Jochen -
"...Bydlím nedaleko Hlučína a Opavy, kde se na všechny muže vztahovala německá branná povinnost ..."

Vždyť místní obyvatelstvo si samo vybralo, kam patří. Po "dobrovolném odstoupení" pohraničí po Mnichovském diktátu, které předtím již dvacet let bylo součástí nově vzniklé ČSR vítali tatíčka Hitlera jako ztracenéhho syna. A jak jim poděkoval je nasnadě.

"..., proč si všichni berete do huby Němce. Rusové byli mnohem brutálnější, zajatce stříleli běžně, o jejich loupeživých nájezdech nemluvě, Stalin nechal vyhladovět snad milióny rusů, a dopustil se mnohem více zločinů, gulagy a mohl bych pokračovat, co je zrůdnější, že tato zvěrstva konal na vlastních lidech..."

Jaksi se zapomíná, kdo byli prvními hosty koncentráků na území říše ještě dávno před vypukntím války a holokaustu, jako takového. Bylo to německé civilní obyvatelstvo, politici, odboráři, vzdělanci, církevní pracovníci a komunisté. Jen lidé, kteří byli potencionálně nebezpeční kritikou režimu. Ale o tom jistě nikdo z vyšších důstojníků SS a Wehrmachtu nevěděl... Ono se stačí podívat na agitaci vzdělávání dětí v Hitlerjugen, a rozumnému člověku je hned jasné, co se jim bude honit hlavou za pár let, až dospějí. A ty dokumenty existují!
O vyhladovění vlastního obyvatelstva se také dá diskutovat. Vždyť samotné Hitlerovo prohlášení, že raději nechá celý Berlín zničit, než by jej osvobodili rusové je přece tak milostivé pro místní obyvatelstvo...

Thude, Ty tak strašne naivne kecáš, že to až mraky brzdí. Takže niekoľko poznámok k tvojmu textu

1. Z tvojich textov vidno dve veci - jednak máš niečo načítané a za druhé je tam hromada propagandy, ktorú si asi vôbec neuvedomuješ!
   Využi posledné príležitosti na to, aby si sa porozprával s očitými účastníkmi, to je najcennejší zdroj a často odporuje obecnej propagande.


2. prvolíniové jednotky ČA (RKKA) boli zložené väčšinou z nie moc vzdelaných a vycvičených ľudí, často trestancov (vorov po zakone aj politických), šikmookých a ďalších národností, ktorí ani nevedeli poriadne po rusky, obecne sa dá povedať, že z veľkej časti to bola svoloč, pretože ani Rusi si nechceli nechať vybiť elitu (ktorú si nestihli vybiť od občianskej vojny sami) už aj vzhľadom na to, že ruská taktika zapríčinila to, že ČA mala vždy vyššie straty ako Nemci.
   Takže pri prechode frontu bolo treba asi na tri dni schovať alkohol, ženy, hodinky a čokoľvek cennejšie, kým sa prvý sled nepohne ďalej no a mať šťastie.
   Keď sa dostali k chlastu, bol prúser.


3. Od roku cca 1942 hlavný propagandista Ejzenštejn (myslím) burcoval slabú bojovú morálku tým, že oficiálne nabádal vojakov na pomstu, rabovanie a znásilňovanie na nemeckých územiach. Pred koncom vojny to musel po incidentoch vo východnom Prusku zastaviť.
   Druhá vec bola, že niekedy sa tak správali aj k nie-nemcom.
   Je zaujímavé, že rumunskí vojaci (už červení) boli na tom materiálne ešte úbohejšie, ale neviem o nejakých veľkých incidentoch okrem krádeží z hladu.


4. Ruskí dôstojníci sa prevažne k vojakom správali ako k hovädám, pretože tí sa tak správali a správali sa tak o.i aj preto, že nemali na iné správanie podmienky a vôbec moc perspektívy.
   Elitné ruské jednotky mali vyššiu bojovú morálku a lepšie správanie.


5. Keby si aspoň tušil niečo o praktikách, akými Stalin dosiahol zvýšenie vojenskej morálky a výroby a de facto obrat vo vojne, tak by si tri dni v kuse grcal. Na tom nie je nič obdivuhodné, je to len Jozefova silná vôľa+masívna propaganda +neuveriteľná brutalita+zavedenie nedeliteľnej vojenskej právomoci pre dôstojníkov.
   Zožeň si napríklad učebnicu Vojenských dejín pre VŠ vojenské z roku 1988 a tam sa to píše asi takto : "velenie prijalo rozhodné a nevyhnutné opatrenia"
   Vieš, čo to asi znamenalo?


6. Nemky sú naozaj obecne omnoho škaredšie


7. Hitlera vo voľbách volilo (z hlavy) asi 30% oprávnených voličov, ostatní volili iných alebo sa nezúčastnili.


8. Zásluhy ZSSR na výhre v WWII sa spochybniť nedajú, pretože sú jednak fakt, a okrem toho za tým stojí 35-50 miliónov mŕtvych občanov ZSSR, aj keď Nemci sú zodpovední len za časť.


9. BTW v Taliansku tri dni rabovali a znásilňovali spojeneckí vojaci - a to s povolením veliteľstva!

Týmto nebránim Nemcov, ale snažím sa, aby sa pri posudzovaní udalostí wwII používal vlastný rozum.

To Mah "

Máti byla ze slovenska a říkala, že za války se nejvíc báli partizánů a potom rusů. Němci se chovali relativně slušně. Asi to byla nějaká divná horská dědina.

Joachim Peiper:

  Jochen Peiper se narodil 30. ledna 1915 do důstojnické rodiny v Berlíně.V roce 1938 se stal pobočníkem
  Reichsführera SS Heinricha Himmlera, ale po vypuknutí války toužil sloužit na bojové frontě. Byl velitelem 10. oddílu  
  SS LAH v Polsku, Holandsku, Belgii a Francii. V roce 1941 se účastnil bojů v Rusku s 3. rotou 2. regimentu
  pancéřových granátníků SS. Nahradil 320. pěchotní divizi generála Postela lokalizovanou u Charkova. 19. března
  1943 dobil Bielgorod. V září téhož roku už je v Itálii. V listopadu bojuje za říši v Jitomiru a spolu s 1. armádní
  skupinou proráží obklíčení u Podolska. Až do října 1944 bojoval na západní frontě. 16. prosince 1944 je se svou
  1. pancéřovou divizí SS LAH pod velením 6. pancéřového armádního sboru Seppa Dietricha útočným čelem
  ofenzívy v Ardenách.Postupoval k La Gleize blízko Stavelotu. Byl odříznut od zbytku armádní skupiny a obklíčen,
  ale podařilo se mu spolu s jeho muži pěšky uniknout z obklíčení,v ledové zimě a pouze za cenu zanechání veškerého
  válečného materiálu na místě. Pod velením Seppa Dietricha bojoval tento muž proti sovětům na západním břehu
  Dunaje blízko Vídně až do konce. Byl obklíčen spojenci a přinucen vzdát se v Alpách nedaleko od St.Pollen. Za
  své válečné kariéry dosáhl hodnosti Obersturmbannführera SS a stal se držitelem Válečného kříže s meči.Po
  kapitulaci Německa byl uvězněn, bit a týrán. Byl obviněn z nařízení popravy amerických válečných vězňů v Baugnes blízko Malmedy během ofenzívy v Ardenách: Vojáci USA, zajati skupinou Kampftruppe J.P., byli shromážděni na louce, aby vyčkali tranportu do předních linií. Peiper s nimi nechal několik svých mužů jako stráž. On sám se přemístil do čela své tankové kolony, která pokračovala směrem k Ligneuville. Mezitím, co většina Kampftruppe dorazila do Baugnez, se vojáci, kteří zůstali na místě, dali do řeči o novinkách se svými kamarády. Spähwagen byl vyhozen do vzduchu a nyní byl ve fázi oprav. Najednou si voják sedící na tanku všiml, že se někteří američané zbavili pout a snaží se utéct. Ale rána, vystřelená do vzduchu z jeho samopalu vyvolala paniku mezi zajatci, kteří začali zmatkovat a rozutíkali se na všechny strany. Bylo použito samopalů a 21 američanů bylo zastřeleno na útěku.Poté, co byli muži 1.SS Panzer divize donuceni kapitulovat, byli vystopováni a deportováni do tábora Zuffenhausen. 400 z nich bylo přemístěno do vězení ve Schwäbisch Hall blízko Stuttgartu. Peiperova jednotka se skládala
z většinou velmi mladých vojáků. Jednomu bylo 16, dvěma 17, jedenácti 18 a osmi z nich 19 let. 22 z 72 obviněných bylo pod 20 let, všichni byli mučeni, aby z nich bylo vymláceno přiznání. Peiper byl exemplárním příkladem pro své muže a pod jeho velením si skupina počínala perfektně. Za celý čas v jeho jednotkách nebyla ani jedna zrada! Muži byli převezeni do koncentračního tábora Dachau, kde bylo 72 z 74 obviněných odsouzeno v loutkovém procesu. Ze zbývajících dvou jeden spáchal sebevraždu a druhý byl alsasan, a proto vyl předán francouzské válečné justici. 43 mužů (mezi nimi Peiper, který byl zodpovědný za konání svých mužů) bylo odsouzeno k smrti oběšením, 22 k doživotnímu vězení, 8 k dvaceti létům a 11 k deseti letům žaláře. Rozsudek byl později upraven, a rozsudky smrti byly změněny na doživotní vězení. Po jedenácti letech vězení byl J.Peiper spolu s posledním ze svých kamarádů propuštěn. To se stalo v prosinci 1956.V lednu 1957 začal pracovat v závodech Porsche ve Frankfurtu. Odbory si ale vyžádaly jeho propuštění z práce. Poté pracoval v závodech Volkswagen ve Stuttgartu, ale odtud byl také propuštěn díky silné levicové agitaci odborů. Poté poznal, že už dále nemůže žít v Německu a přestěhoval se se svojí rodinou do Francie. Během ofenzívy v roce 1940 se již seznámil s okolím Langres Plateau a již tenkrát si stačil tento region zamilovat pro jeho krásu a klid. Během války pomohl francouzskému válečnému zajatci, německému vlastenci, který pracoval v Reutlingen pro nějaké Peiperovy příbuzné. Na Peiperovo přání bylo onomu muži, Gauthierovi, povoleno vrátit se do Francie ke své rodině. Gauthier to Peiperovi nikdy nezapomněl a byl to právě on, kdo mu na oplátku pomohl v roce 1957, kdy musel Peiper opustit Německo a prodal mu mlýn u Traves. Ale budova byla ve velmi špatném stavu a Peiper neměl finanční prostředky na nezbytné opravy. Mlýn poté odkoupil
SS-Obersturmbannführer Erwin Ketelhut a v roce 1960 si Peiper postavil dům ve Spannplate, vysoko u břehu Saone, schovaný za keři, který nebyl vidět od silnice a byl tak trochu jako vojenská pevnost. I přes útoky a anonymní telefonáty tady J.Peiper žil relativně v pohodě více jak šestnáct let.11 června 1976 byl Peiper nakoupit nějaké dráty a další potřeby pro opravu plotu v odchodě ve Vesoul, hlavního města toho kraje.
  Obchodník, alsasan Paul Cacheux, člen komunistické strany poznal podle přízvuku němce a zeptal se, jestli
  nebyl Peiper během války ve Francii. Peiper zaplatil šekem, na kterém bylo jeho jméno a adresa.Paul Cacheux
  si vyhledal jeho jméno v "hnědém seznamu", kde byla registrována jména všech hledaných němců. Poté předal
  data komunistické Resistanci. 22 června 1976 vyšel ve francouzských komunistických novinách "L’Humanité"
  článek s názvem: "Co pohledává tento nacista ve Francii?" Obsah článku se zabýval tím, jak
  donutit Peipera opustit Francii. Poté byly v Traves distribuovány mezi lidi letáky, které ukazovaly Peipera jako
  válečného zločince a nacistu. Na zdech se objevily nápisy "Peipere, dojdeme si pro tebe 14 července!"
  (14 července je francouzský státní svátek).Ráno 13 července poslal Peiper svojí ženu, která měla rakovinu,
  zpět do Německa. On sám nechtěl opustit svůj dům, protože předpokládal, že by ho komunisté vypálili.Odmítl
  také nabídku svého souseda Ketelhuta,aby přečkal noc v Ketelhutově mlýně,a dokonce odmítl i jeho nabídku,
  že bude čekat s Peiperem, protože by mohl zastřelit nějaké útočníky. Peiper tehdy řekl: "Ne, už bylo dost
  zabíjení". Jochen Peiper čekal na verandě jeho domu, odkud mohl dobře pozorovat řeku Saone. Erwin
  Ketelhut mu také půjčil svojí kulovnici. Ve 22:30 Peiper uslyšel nějaký hluk v křovinách a uviděl tucet lidí
  šplhajících se po břehu řeky. Vystřelil do vzduchu, aby odradil opilé útočníky. Zavolali na něj, aby vyšel ven,
  on tak učinil a otevřel dveře, aby s nimi promluvil.Co se odehrálo potom se můžeme jen domnívat. Tělo Obersturmbannführera Jochena Peipera bylo nalezeno ohořelé, bez nohou a rukou. Zemřel asi v jednu hodinu po půlnoci. Dům byl ohořelý,stropy propadlé. Co se stalo mezi 22:30 a 1:00? Byl Obersturmbannführer naživu, když jeho tělo mrzačili? Byl ještě stále naživu, když ho zapalovali?Podlaha byla politá směsi benzínu a motorového oleje. Peiper ležel ve své ložnici,na levé straně, se zády ke stěně,jednu uřezanou ruku pohozenou přes tělo. Nic na něj nespadlo,zemřel zřejmě intenzivním žárem. Tělo nebylo zpopelněné, jen ohořelé.Erwin Ketelhut a francouzi, kteří ho znali a měli rádi se shodli, že neměl takto zemřít. Vrahové přijeli na místo činu svým autem přes louku k řece, kde již byly připraveny dvě loďky. Těmi se přeplavili přes Saone a na druhé straně se vyšplhali keři po strmém břehu řeky. Po činu utekli druhou stranou přes dům na ulici. Požárníci
prohledali řeku, aby nalezli chybějící části těla. Vyšetřování francouzské policie trvalo přes půl roku, byli vyslýcháni komunisté z Vesoul a Resistance. Nikdo nic nevěděl! Potom byl případ odložen ad acta, nikdo nebyl zatčen nebo potrestán.