Taky sepsal společně knihu "rakety a kosmodromy"

Ano. To je nadčasová práce a div, že to vůbec v té době bylo vydáno.

To je pěkná vzpomínka.

Jméno Růžička mi něco připomínalo - je to spoluautor knihy Vojenské rakety z roku 1985. Velice hutné dílo.

Jelikož jsem i s pomocí vyhledávače nenašel žádné relevantní téma o raketové technice, zakládám výjimečně nové téma.

J.Štefce osobně vůbec neznám, jen z občasných vyjádření z médií, tak nevím jak moc je jeho včerejší vzpomínka na jeho FB profilu  na čs. vědce  věrohodná. To ať každý posoudí sám.

Jaroslav Štefec 10/2018

"Dnes jsem se na oficiálních stránkách společnosti Roskosmos dočetl, že se definitivně přiblížil konec éry druhdy nejtěžších sovětských kosmických nosných raket Proton, vyvinutých koncem 60. let.

Vzpomínka, kterou jim věnuji, nemá nic společného ani s Ruskou federací, ani s nostalgií po SSSR, ba dokonce ani s vesmírnými programy, v nichž se tento nosič používal. Patří dvěma skutečným odborníkům, mým učitelům na katedře raketové techniky Vojenské akademie v Brně, Bedřichu Růžičkovi a Oldřichu Svobodovi, které tato raketa svého času dostala do velmi kuriózní situace, díky níž byli oba vyšetřováni nejen Státní bezpečností, ale dokonce i KGB.

SSSR v té době důsledně utajoval všechny informace o nové raketové technice. Přesto TASS zveřejnila záběry ze startu rakety Proton, na nichž byl vidět asi půl vteřiny její pohyb a část trupu včetně uspořádání prvního stupně. Pak byl film střižen, a dále už pokračovaly záběry startu v té době již notoricky známého Sojuzu. K dispozici byla už jen jedna jediná další informace - z mezinárodní databáze dat o nově vypouštěných družicích bylo možné zjistit hmotnost a dráhu tělesa, které první Proton vynesl na oběžnou dráhu kolem Země.

Oba pánové nelenili, shromáždili dostupné informace, vypočítali parametry rakety, potřebné k vynesení tohoto nákladu, z pouhých dvou políček filmového záznamu odhadli, že válcovité konstrukce kolem prvního stupně nejsou startovací motory, ale nádrže paliva, a dokonce vypočítali, jaké palivo muselo být použito, aby vzájemný poměr objemu nádrží paliva a okysličovadla prvního a druhého stupně odpovídal zjištěným rozměrům.

Toto vše dali dohromady, nakreslili plánek a v časopisu Letectví a kosmonautika uveřejnili článek na téma nové nosné rakety, jejích parametrů, použitých paliv a možností v kosmickém programu SSSR. Od vydání časopisu neuplynuly ani dva dny, a na katedře se objevili dva tajemní "muži v černém", kteří chtěli hovořit s autory. U nich.

Hovořili dlouho. Česky i rusky, protože "rozhovoru" byli přítomni i dva pánové, kteří za tímto účelem přicestovali z Moskvy. Oba mí učitelé měli co vysvětlovat - museli do mrtě doložit způsob, jakým dospěli ke každému údaji v článku. Hodně se při tom zapotili, ale nakonec to dobře dopadlo.

Po třech dnech "rozhovorů" a dokazování byli nejen propuštěni "v milosti" a mohli se vrátit do práce, ale dokonce si vysloužili poklonu jednoho z ruskojazyčných přísedících, z něhož se vyklubal expert na raketovou techniku, který prohlásil, že by je nikdy ani nenapadlo, že v malém Československu můžou existovat tak vyspělí raketoví odborníci, jako tito dva pánové a pracoviště, schopné podobné znalosti udržovat a efektivně rozvíjet.
Toto vše se stalo ještě v "dřevních" dobách, kdy z pohledu dnešních mladých lidí byly počítače na páru, výpočty prováděné pomocí podivnosti zvané logaritmické pravítko se ručně zapisovaly na obyčejný papír a technické tabulky tvořily nedílnou součást knihovny každého inženýra. Oba zmínění pánové, jejichž hlavním nástrojem vědecké práce byly znalosti a vlastní mozek, jsou už dávno, jak se říká, na pravdě Boží. Kdo jste je znali, věnujte jim spolu se mnou tichou vzpomínku."