No jo, to jsem neřešil - . Jen historickou skutečnost.

A jak by tam asi k těm přezdívkám přišli, když tam nikdy nebyli, a bojovali celou dobu na Československo-Německé frontě???

http://www.historickykaleidoskop.cz/3-2010/rinope.html,

Generálporučík František Peřina měl ve Francii přezdívku „Rinope“, což potvrdil i v jednom z filmových dokumentů!
(přesmyčka zvolání „Peřino“)

To sou vseobecne zname prezdivky prece. To sem si nevymyslil.

A kde přišel Mrázek s Peřinou k těm přezdívkám?

"Unteroberst" made my day! 

Mně se to povídání líbí.

Problém, stejně jako u většiny alternativních historií, je ten, že předpokládáš statickou frontu ČR-Německo od roku 1938 do 1944. Protože Německo  v r 1938 neobsadilo ČR (resp. Česko), nezaútočilo na SSSR, možná ani na Polsko, nedostalo se k rumunské naftě a v r. 1941 mu došel benzín. Od té doby používalo jen letadla na svítiplyn.

První nasazení letounu Hawker Tempest v Československém státním letectvu v roce 1944

Československé státní letectvo dostalo v polovině roku 1944 zcela nové stíhací letouny Hawker Tempest Mk. V. Tempesty měly nahradit již boji notně opotřebované stroje Spitfire Mk. IXc pozdní produkce sérii u elitních stíhacích pluků čs. letectva. Zbývající pluky měly být přezbrojeny na letouny Spitfire Mk. IXe, respektive se uvažovalo i o náhradě Spitfirů výkonnějšími North Americany P-51D-25 Mustang. Nakonec však bylo přistoupeno – i k tomu aby nebyla příliš tříštěna typová rozmanitost – na řešení že nejelitnější jednotky dostanou nové Tempesty Mk. V a zbytek zůstane u Spitfirů. Dokonce se uvažovalo o tom, že by Československá republika získala proudové Glostery Meteor, ale z pragmatických důvodů kdy na proudovou techniku nepřecházely v masovém měřítku ani britské perutě se od toho upustilo. Možná zde sehrála i role ve vrozené nechuti použít u prvoliniových denních stíhacích perutí dvoumotorové stíhací stroje, které byly spíše spojeny s nočními dálkovými jednotkami. Otázka Glosteru Meteor tedy zůstala v čistě teoretické rovině, kdy se počítalo s tím že by Meteory mohly postupně vystřídat Mosquita jako přepadové stíhače bránící strategická města před nočními nálety. Ale vzhledem ke slábnoucí aktivitě Jagdwaffe nad naším územím se to vyhodnotilo jako nepříliš aktuální a Mosquita na roli záchytných, i dálkových nočních stíhačů stačila s přehledem.

Německá Luftwaffe v té době zaváděla do výzbroje nejnovější typy svých pístových i proudových stíhačů jako byli Focke – Wulf FW-190D-9, Messerchmitt Me 262 „Schwalbe“ a Heinkel He-162 „Salamander“. Velké obavy vzbuzoval i Dornier Do-335A „Pfeil“ a hrůzu nahánějící proudový bombardér Arado Ar-234 „Blitz“. Ten používaly průzkumné oddíly Luftwaffe i nad naším územím a stávající letecká technika mu neměla jak čelit. Proto českoslovenští letci zavedení rychlých Tempestů velmi ocenili. Tyto robustní britské stroje tak byly určeny především k eliminaci nejnovějších německých typů, včetně proudových strojů. Krom přeletů Arad však nacisté své proudové stroje držely mimo naše území a nechávali si je k boji proti proudům bombardérům pronikajícím na území říše. Přesto se naším letcům povedl památný sestřel, kdy se střetli s těžkým stíhačem Dornier Do-335 „Pfeil“.

Peřina & Mrázek vs. Do-335 Pfeil

Aktéry tohoto střetnutí byli dva nerozluční kamarádi – tehdejší kapitán Karel „Charlie“ Mrázek a František „Rhino“ Peřina. Vzhledem k tomu že šlo o skutečná esa, v té době se slušnými zářezy na kontě (Major Peřina měl v říjnu 1944 na kontě 56 strojů protivníka, kapitán Mrázek 45) byly jejich zbrusu nové Tempesty dekorovány jejich monogramy KM a FP. Stroj maj. Peřiny měl ještě pod kabinou obrázek hlavy nosorožce podle jeho přezdívky „Rhino“. Stroje byly dodány v experimentální kamufláži, kdy horní část nesla Middle earth/Dark grey schéma ale spodní byla v barvě kovu a letadla nesla výrazné žluté pruhy zamezující záměnu s Focke-Wulfy. Tempesty dodané do ČSR patřily k prvním sériim, měly tedy ještě dlouhé „Hispanky“ a jejich aerodynamické kryty byly vyvedeny v národních barvách – červené, bílé a modré – přičemž hlavně byly modré a červené a základna bílá. Aby se předešlo záměně s Focke Wulfy, byly použity i experimentální znaky – klasické čs. kokardy s modrým nebo bílým lemem ovšem s „křídélky“ alá americké výsostné znaky. Několikráte se totiž stalo že britské stroje byly podobně jako starší Typhoony atakovány vlastními stíhači, u Tempestů se tedy dělalo vše aby se zabránilo přátelské palbě. U mechaniků si však Tempest získal poněkud nelichotivou přezdívku „Ropucha“ – kvůli mohutným nýtům, rozměrům a velké tlamě chladiče – to vše jim připomínalo velkou široce rozkročenou žábu. Některé stroje – ten kapitána Mrázka nevyjímaje, tak dostaly od mechaniků pod výfuky namalované žluté „žabí“ nebo hadí oči. Navzdory nelichotivé přezdívce se Tempesty v rukou českých es ukázaly jako neskutečně smrtící stroje. Na Mikuláše 1944 – tedy 4.prosince – narazila hlídka dvou Tempestů ve složení kapitán Mrázek a major Peřina na zbrusu nový Dornier Do-335. Jeho pilot byl zcela zaujat pronásledováním Mustangu a oba stroje překročily naši hranici u Aše.

Kapitán, tehdy již generál Mrázek onen souboj popsal už jako starý pán v roce 1990 takto:

„Letěl jsem s Frantou Peřinou na rutinní patrolu. Němčouři se našemu území už spíše vyhýbali, měli dost starostí s nálety Angličanů a Američanů a dobře si byli vědomi toho jak mnohokráte dostali od našich chlapců na záda. Bylo to v době kdy jim už docházeli zkušení flígři a nahrazovali je zelenáči. Ale ten Němec na kterého jsme tehdy nad Slavkovským lesem narazili zcela určitě zelenáč nebyl. Pilotoval tu nejpodivnější stihačku jakou jsem kdy viděl. Obrovskou bestii, o rozměrech středního bombardéru, s jednou vrtulí tažnou a druhou tlačnou. Nebyla to sice turbína, ale odpich měla tahle příšera více než slušný. Navíc tenhle kousek, na který jsme narazili my, byl – asi aby byl rychlejší, evidentně pouze v barvě laku, leskl se tedy jako nová koruna. Byl jasný den, paprsky se odrážely od jeho stříbrného povrchu. Štval před sebou Amerikána na Mustangovi a ten už toho měl evidentně dost. Taky to nebyl žádný začátečník, protože zběsile manévroval, takže obrovské granáty z němčourových kanonů zatím létaly neškodně kolem něj, ale bylo jen otázkou času kdy ho Skopčák dostane. Naštěstí byl ale hluchý a slepý jako tetřev hlušec na námluvách a jen se hnal za snadnou kořistí. Viděli jsme jak přidal plyn a z výfuků mu vyšlehly plameny. Měli jsme výškovou převahu a tak jsme se na něj pověsili z převýšení. Zavěsil jsem se mu přímo za ocas a vzal ho do zaměřovače. Jeho ocas tvořil dokonalý kříž. Nahmátl jsem spoušť Hispanek a zmáčk to pověstný červený tlačítko. U Tempesta bylo slušně velký. Bum bum bum. Viděl jsem jak mu ulítl kus zadní vrtule, zásah na křídle a z trupu začal unikat bílý dým. To už si ho vzal do parády i Franta Peřina a pořádně ho osolil zprava. Z křídla mu lítaly kusy plechu na všechny strany, ale rozhodně nebyl K.O.. Naopak, nechal Mustanga Mustangem, který to vzal jako šanci a zmizel, ale pilot začal točit se proti nám. A řeknu vám že točil docela slušně. Ale jak bral zatáčku, přitáhl jsem plyn a bum bum bum bum bum – prošil jsem mu celej trup od ocasu k čumáku. Ta potvora ale měla zatím ještě výdrž – i když už trošku víc čoudila. V tu chvíli mu „Rhino“ nadletěl a pustil krátkou dávku před čumák. Uviděl jsem obrovský záblesk letadlu odlítla přední vrtule, pak i zadní a najednou puff – a byl pryč i kryt kabiny – mysleli jsme že mu něco bouchlo v kabině a pilot bude na maděru, ale kdepak – on měl – dámy a pánové – vystřelovací sesli. V té době to byla novinka. Žalostné zbytky jeho korábu padaly k zemi a žuchly do sněhu.

Nahlásili jsme polohu, poznačili si ji v mapě a poslali tam pěšáky s lehkým tankem aby pilota chytli. Pak jsme si to metelili domů, tam si vzali „Dudáka“ (míněn Piper Cub, hojně používaný jako spojovací letadlo) a mazali zpátky. Pěchota už pilota zajala, byl trochu v šoku – nejen z toho vystřelení se z letadla, ale hlavně že jsme ho dostali, vždyť letěl v jedné z Wunderwaffe. Byla to docela šajba Unteroberst z JG 2 „Richthoffen“ Ewald Braüner, v té době měl na kontě něco kolem 150 sestřelů. Až na pár škrábanců mu nic nebylo. Ale uznal že si za to mohl sám. Dokonce „šprechtil“ trošku po našem, protože jak z něj vylezlo, bylo to původem Vídeňák a prý jeho babička byla služka u císaře pána – a byla – světe div se – z Olomouce. „Na ja, mein Herr, já si nehlídala svůj Schwanz a proto vy mě tak snadno dostala, das ist Krieg, nicht wa´?“ Vypadlo z něj že byl vlastně zkušební pilot a neměl se se zbrusu novou stihačkou Dornier pouštět do bojových akcí jenže – jak nám sám řekl – ono se mu po boji stýskalo, přece jen to byl původně stíhač – a tak když viděl toho Mustanga, nemohl odolat a pustil se za ním. Mimochodem, ten přistál nakonec v Líních, patřil pod 356FS, byl to takový bodrý Texasan, ovšem v souboji s Bräunerem vyčerpal všechno palivo a byl bingo, stejně tak měl prázdné nábojové pásy, protože munici vystřílel během „strafování“ německých pěšáků - byl na akci „hit and run“ – něco jako naše „intrudery“ a nějak zapomněl na to že si má hlídat munici a palivo. Ale nutno říci že měl sakra kliku, protože na letadle neměl ani jeden zásah. Z Dorňase zbyl jen kus zadní části, na kormidlech měl bavorskou šachovnici. Vzali jsme si to domů jako trofej a pověsili „ v Klubu“. Amík – nějakej Freddie Dauer z Fort Worthu putoval do klubu s náma na „Plzeň“ a Rakušák do basy. Ale co se s nima stalo po válce nevím. Ale ten kus Dorniera visel v Prostějově ještě před dvaceti lety jako jedna z nejcennějších trofejí, žádný jiný letec, krom Franty a mě neměl tuhle příšeru na kontě, bylo jich málo… Já si ji pak měl možnost po válce zkusit u Anglánu v rámci „evaulation programu“ a bylo to neskutečný stroj, rychlý a velmi stabilní při střelbě. Kdyby tehdy ten „Fredík“ tak nemanévroval určitě by neměl šanci. Když střílel z kanonů byl to neskutečný ohňostroj, útočili jsme s tím na dálkově řízené Bostony z přebytků a stačila jedna rána ze všech laufů a letadlo šlo dolů v plamenech roztrhané na kusy. Ještě že náckové nedovedli zařadit Dorniera do výzbroje včas, byl by to masakr.“

Tolik kapitán Mrázek, sestřelený Dornier byl Do-335A-0, patřící do Test Kommando von Jagdwaffe TK-1 v Bad Tölz. Jeho pilot Ewald Bräuner sice původně patřil do stavu JG-2 „Richthoffen“ ale 150 sestřelů si vymyslel, podle oficiálních záznamů měl na kontě pouhopouhá dvě vítězství, byl totiž více méně úředníkem, kancelářskou krysou, nežli aktivním stíhacím letcem. Během bitvy o Británii sestřelil na Bf-109E-1 Hampden a během operace Barbarosa Po-2. Jiných bojových úspěchů nedosáhl, ale po zranění během útoků Kaťuší na jeho základnu byl převelen do zázemí, i díky přímluvě jeho tehdejší milenky z řad vysoké německé šlechty, která měla vliv na nejvyšší představitele III.říše. Ewald Bräuner zemřel v roce 2014, ve věku 100 let ve Winterbergu. Pilot Mustangu Lt. Freddie Dauer, dosáhl do konce války tří sestřelů a svoji bojovou kariéru ukončil až v roce 1981 coby plukovník USAF, kdy se během své dlouhé letecké kariéry účastnil mj. války ve Vietnamu ( zde zaznamenal 1x sestřel MiG-17). V roce 2018, kdy mu bylo 92 let žil v Salemu, v Oregonu.

Upozornění: Tento článek je čirou autorskou fikcí, byť je částečně inspirovaný skutečnými osobami a událostmi, které se nikdy nestaly – ale stát mohly.

Jaky paměti ?

Thude, kdybys ty paměti vydal knižně, tak by ti to možná hodilo nějakou kačku a nemusel bys pořád skuhrat, jak jsi chudej.